Štěpán Pírko: Horší než dražší zlato bude drahá ropa či potraviny

Zlato se v nominální hodnotě pohybuje kolem historicky nejsilnějších úrovní, kam se dostalo po prudkém růstu za poslední měsíce, co to říká o stavu světové ekonomiky? Do jaké fázi krize nyní směřujeme?

Vysoká cena zlata znamená, že hodnota našich peněz klesá. Zlato si po celá tisíciletí udržuje přibližně stejnou hodnotu, avšak o žádných papírových penězích toto říci nelze. V historii se vždy čas od času objevil panovník, který zneužil podstatu papírových peněz, tedy možnost tisknout jich neomezené množství. Nejprve toto „kouzlo“ funguje, ale postupně vede ke znehodnocení peněz. Nejde o žádný složitý a nepochopitelný finančně ekonomický model. Je to naopak velmi prosté. Když je něčeho moc, nemá to cenu. Rekordní cena zlata nám říká, že zlata je stále stejně, ale peněz je rekordně mnoho. Dokud se to projevuje jen u ceny zlata, není velký důvod k obavám. Až se nadměrné tištění peněz projeví na ceně ropy, pšenice, cukru a dalších komodit, bude to velký problém. Vysoká inflace vede často k válkám, protože lidé přijdou o všechno a nemají již co ztratit.

Skutečně to hrozí?

Připomenu 15 bodů dlouhého ekonomického cyklu z knihy The Great Wave od historika Davida Hacketta Fishera: 1. Všeobecná ekonomická prosperita, 2. Růst porodnosti, zvyšování počtu obyvatel, 3. Roste poptávka po životních potřebách, 4. Poptávka převýší nabídku, 5. Ceny rostou, 6. Ne všechny ceny rostou současně, 7. Ceny energií, potravin, bydlení a surovin rostou, 8. Ceny energií rostou mnohem rychleji než ostatní komodity, 9. Ceny zboží rostou pomaleji a ceny komodit zrychlují růst, 10. Peněžní inflace začíná, 11. Devalvace měn ve velkém rozsahu, 12. Masivní deficity vládních rozpočtů, 13. Rostoucí rozdíl mezi výnosem z kapitálu a z práce, 14. Rostoucí nerovnoměrnost bohatství a sociální nepokoje, 15. Válka. Tuto posloupnost jsem poprvé publikoval v roce 2004 a stále mi běhá mráz po zádech, jak přesně pokračujeme krok po kroku ve stejných stopách, jako naši předci. Nyní se dostáváme do bodu 12.

Před něco více než rokem se krize dostala na evropský kontinent a státy ještě naplno nezasáhly následky krize tak, aby pro výpadky v odvodech a daních neměli na krytí vlastních rostoucích výdajů. Místo přípravy na horší časy se pustili do rozsáhlých podpůrných výdajů. Kdy se vyčerpá účinek dotací a ztráta příjmů projeví naplno a jak budou vlády reagovat?

V průběhu 20. století se rozmohl fenomén sociálních států. Lidé jsou stále více vedeni za ruku a nezodpovídají za své jednání. Podíl státu na celkové ekonomice neustále roste. Posouváme se do prostředí, kde podnikatel vidí příležitosti nikoliv ve skutečné poptávce obyvatel, ale hledá prostor v čerpání dotací EU, staví fotovoltaické elektrárny, vyrábí biopaliva či investuje do polí, která nechává ležet ladem. I kolébka kapitalismu – Spojené státy – se postupně stává socialistickým státem, kde o osudu firem rozhodují státní úředníci, nikoliv akcionáři. Lidé se neradi vzdávají výhod, které jim stát zabezpečuje, a proto je obtížné si představit, že trend k velkému státu se obrátí. Naopak při zvážení demografických trendů, kde se stále zvyšuje podíl obyvatel v důchodovém věku, budou voliči preferovat ještě více sociální systém. To povede k rostoucím tlakům na státní rozpočty až do okamžiku, kdy to bude dále neudržitelné. Státy budou řešit problém předlužení inflací, podobně jako v celém dvacátém století, jen v mnohem větším měřítku.

Mají některé vlády šanci splatit své dluhy v původní výši? Např. USA.

Státy nikdy své dluhy nesplatí. To je zásadní informace, se kterou musíme pracovat. Aktuální otázka není, zda nebo kdy státy své dluhy splatí, ale jak dlouho dokáží pokračovat v současném trendu, kdy se neustále státní dluhy zvyšují, v dobách dobrých i zlých. Tento trend nemůže pokračovat do nekonečna a jednou přijde okamžik, kdy se celý systém sesype jako domeček z karet. Systém je totiž založen na důvěře a ta jak známo může zmizet nečekaně rychle. Na nesplacení dluhů je dokonce založen celý současný finanční systém, kdy jsou veškeré peníze nějakým dluhem. Pokud by byly všechny dluhy splaceny, současné peníze by přestaly existovat.

Kde nebo čím podle vás může skončit neustále podkopávaní hodnoty dolaru?

Znehodnocování dolaru může skončit jedině tehdy, až lidé, kteří hodnotu dolaru určují, přestanou mít zájem na jeho znehodnocování. A zde je řeč o tzv. centrální bance Federal Reserve. Strohá fakta naznačují, že Fed nemá vůbec žádný zájem na silném dolaru a neexistující inflaci, i když se tak navenek tváří. Stačí se podívat na graf inflace v USA před a po vzniku Fedu. Před rokem 1913 ceny mnoho desítek let mírně kolísaly, období inflace střídalo období deflace či stability a dolar si přibližně držel svoji hodnotu. Po celá desetiletí. Od vzniku Fedu dolar neustále ztrácí svoji hodnotu a každý rok ceny o trochu vzrostou. Od vzniku Fedu dolar ztratil více než 90 procent své hodnoty a to dále pokračuje. To vyhovuje určitým skupinám, které ovládají Fed a jsou na něj napojeny, jde zejména o banky. Obrovský rozmach moci bank ve 20. století není náhoda, ale je výsledek šikovné politiky, v jejímž středu stojí Federal Reserve. Cenu za tuto politiku platí zejména střední třída, která neviditelně přichází o svoje úspory.

Nakolik se lze spolehnout na statistiky, ty čínské se zpochybňují neustále, s americkými byl problém hlavně při inflaci, letos byly úpravy i ve statistikách o nezaměstnanosti. Jsou spolehlivé?

Na toto téma by se dalo dlouze hovořit, nejlépe je se podívat na stránku  http://www.shadowstats.com/, kde je srovnání oficiálních statistik s alternativami. Je paradoxní, že mnoho z tzv. alternativních statistik je pouze oficiální vládní statistická metoda z minulosti, před jejím upravením. Z toho si udělá obrázek každý sám… Nejčastěji se manipulují statistiky o inflaci a o nezaměstnanosti. Inflace je velmi důležitá nejen abychom věděli, o kolik ročně přicházíme na penězích uložených v bance, ale i pro výpočet reálného HDP, klíčového ukazatele výkonnosti ekonomiky. Když stát řekne, že ekonomika roste o 1 procento a inflace jsou 2 procenta, může být ve skutečnosti v recesi, když skutečná inflace jsou například 4 procenta.

Kdy centrální banky začnou přistupovat ke zvyšování úroků? Jak se tato změna může projevit na finančním trhu?

Jedna otázka zní kdy začnou centrální banky zvyšovat sazby a druhá je o kolik. Mnohem důležitější je ta druhá. Už nyní je jasné, že v průběhu roku 2010 se úroky odpíchnou ode dna. Australská centrální banka s tím již začala. Nicméně v současném předluženém světě si nedokážu představit, že by se krátkodobé sazby nějak dramaticky zvedaly. Pokud by centrální banky výrazně zvedly úroky, o několik procentních bodů, znamenalo by to kolaps finančního systému. Důležité je však sledovat i tržní dlouhodobé sazby, například z desetiletých státních dluhopisů. I když se centrální banky snaží manipulovat i tyto úroky prostřednictvím nákupu dluhopisů, jejich vliv na dlouhé úroky je mnohem menší. A právě nyní se dlouhodobé sazby dostávají do popředí zájmu investorů, protože vyrážejí do růstového trendu. Vzestup dlouhodobých úroků by byl vážným ohrožením ekonomiky i finančních trhů. Je však jen otázkou času, kdy výrazně vzrostou. Problémy, kterým nyní čelí Řecko, jsou pouhou špičkou ledovce.

V současnosti se mnohé firmy spoléhají na rozvoj Číny nebo Brazílie. Není to znovu přeceňování protože i jejich vlády masivně dotují ekonomiku?

Potenciál Číny a dalších rozvíjejících se ekonomik není založen na státních subvencích, ale na množství levných a pracovitých lidí, kteří si nežijí nad poměry. To jim v globální ekonomice poskytuje konkurenční výhodu oproti Západu, který by se dal charakterizovat spíše opačně. Zatímco subvence vyprchají, výše uvedená konkurenční výhoda je dlouhodobým faktorem, který bude ovlivňovat světovou ekonomiku ještě mnoho let.

Expanzivní politika americké centrální banky podle vás poskytuje mnoho investičních příležitostí, do čeho se vyplatí investovat, jaké trendy sledovat?

Dokud expanzivní politika neskončí, má smysl investovat do komodit a zejména kovů a drahých kovů. Toto investiční téma se dá realizovat prostřednictvím nákupu komoditních futures, nástrojů navázaných na komoditní indexy nebo firem, které se zabývají těžbou.

Jak reagují na současnou situaci na trhu podniky, které potřebují zajistit suroviny pro výrobu. Očekávají nárůst cen komodit?

Boj o suroviny je znát spíše na národních úrovních, firmy jsou poté použity jako nástroj takové politiky. Tato tendence je nejvíce zřejmá v případě Číny, která nakupuje podíly v těžebních firmách po celém světě.

Jak ceny komodit za poslední rok ovlivnil automobilový průmysl, který byl podpořen vládními pobídkami?

Státní podpora automobilovému průmyslu byla velkou vzpruhou pro komodity, které jsou tímto odvětvím odebírané, jako je měď, hliník, platina, paládium nebo kaučuk. Je pozoruhodné, že automobilový průmysl v Evropě i USA pokračuje v růstu i po ukončení šrotovného. Čína je kapitola sama pro sebe, tamní trh roste na nové rekordy ve výrobě automobilů.

AUTOR: Juraj Kantorík